Amazonie
Amazonská řeka Rio Amazonas svět. veletok v Již. Americe největší na světě svou vodností. Průměrný průtok v ústí 220 000 m3/s. s plochou povodí 6,14 mil km2 a délkou toku 7025 km.( pramenný tok Ucayli-Apurimac ). Povodí Amazonie zabírá skoro 2/5 povodí celé Jižní Ameriky největší část je v Brazílii. Amazonie protéká rovníkovým pásmem, bohatým na srážky ( roč. 1500 – 3000 mm ). Za pramen se považuje řeka Apurimac, pramenící v již. Peru, je to zdrojnice Ucayali. Vlastní Amazonka vzniká soutokem Maraňonu, který rovněž pramení v záp. Kordiléře v Peru (ve výšce 400 m n. m. vtéká do Amazonské nížiny), s Ucayali.
Amazonská nížina, Amazonia – rozsáhlá nížina v Již. Americe v povodí Amazonie rozlohou asi 5 mil. km2. Rozkládá se od And k Atlantickému oceánu. Je největší aluviální nížinou na Zemi. (Půdy, které jsou zaplavovány povodněmi, vody přinášejí sedimentační záplavový materiál). Amazonská nížina je velmi řídce osídlena, vlhké trp. pralesy.
Od soutoku obou řek má název Amazonas, po ústí Negra se nazývá Solimóes. Šířka řečiště je u m. Iquitos 1800 m, u Tabatingy ( hranice Peru- Brazílie) 2500m, dále 5 – 10 km, u m. Óbidosu se úží na 1800 m s hloubkou 100 m. Na dolním toku Amazonie je řečiště široké 20 km, v ústí však je to až 250 km. Průměrná hloubka je 60 m, průměrná rychlost toku 0,7 m/s.
Amazonie unáší roč. asi 1 mld. t. kalu a písku, ( břehy a dno řeky se skládají z jílovitého pískovce a křemene). Před ústím do Atlantského oceánu se koryto větví v několik ramen, v ramenu Para vytváří nálevkovité ústí. Přílivová vlna (pororoca – obrovské vlny dosahující výšky 5 – 6m ), proniká až 1400 km proti proudu.
Amazonská řeka protéká Brazílii a po velkých částech republik Venezuely, Columbie, Ecuadoru, Peru a Bolivie.
Na horním toku Amazonské řeky při peruánské hranici nazývají domorodci Amazonskou řeku „Tunguragua“ (Marańon). Amazonská řeka shromažďuje v řečišti téměř veškeré vodní živočišstvo Již. Ameriky. Řeka přijímá po obou stranách svého toku asi na 200 přítoků. Na amazonské řece počíná údobí záplav počátkem ledna na horním toku v únoru střední tok březen, duben. V červnu dosáhne největší výše a počíná klesati. Stoupání trvá asi 120 dní, 17 m nad normálním stavem vody, za maximum klesání je 10 m pod normálem.
Amazonskou řeku objevil r. 1500; Vicente Yaňez Pinzon při jejím ústí a nazval ji „Paricura“, ale dále ji nezkoumal. R. 1541 vojenský velitel Orellana se poprvé po ní plavil od ústí řeky Napa až do Atlantského oceánu. První vědecká výprava byla podniknuta v. l. 1743-1744, dále v roce 1819-1820 známým badatelem „Alexandrem Humboldtem“.
Voda se dělí podle barvy na čirou, černou a bílou. Jílovitě žlutá, kalná bílá voda, řeky Rio Amazonas, Rio Solimoes atd. Rio Negro patří k řekám s černou průhlednou kávově hnědou vodou. Černá voda je průhledná, ale velmi chudá na minerály. Tato voda mívá hodnoty pH 4,5 – 6,0, a velmi malá vodivost. Řeky s bílou vodou co přitékají z And přivádějí do říčního systému velké množství sedimentu a minerálu jejich pH se dostává nad 6,5.
Hlavní přítoky Amazonky
zdrojnice: Ucayali, Apurimac, Urubamba, Maraňon,
přítoky zleva: Napo, Putumayo, Japurá, Negro Trometas,
přítoky zprava: Javari, Jurua, Purus, Madeira-Mamore, Tapajós, Xingú, Tocantins
Pro terčovce rozlišujeme hlavně tato loviště:
1/ Rio Negro a s jejím levým břehem od ústí Rio Branco (Bílá řeka) na severu až asi k ústí Ria Cueiras, asi 60 km od Manus. Zde se nalézají S. discus (Heckel)
2/ dolní tok Amazonky, asi od ústí Ria Madeira kolem Belem a Maraja v ústí delty. Zde se nalézá hlavně hnědý terčovec , S. aequifasciata axelrodi
3/ střední Amazonka ( jmenuje se zde Rio Solimoes ), asi od ústí Rio Negro vzhůru až přes Tefé, v oblasti Lago Manacapuru a v Riu Purus. Zde nalézáme vedle hnědých variant také modrý terčovce S. aequifasciata. haraldi.
4/ horní Amazonku od Tefé, přes Leticií ve směru Iquitos, jakož i v Riu Putumayo. Zde se nalézá zelený terčovec. S. aequifasciata aequifasciat.
Při těchto údajích jde přirozeně o převzaté zjištění. Exaktní ohraničení zřejmě nebude také možné, protože ani neexistuje.
Discus v Orinoku
Orinoko – špan. Rio Orinoko, fran. Orénoque. Do velikosti třetí veletok Již. Ameriky dlouhá 2062 km ( uvádí se též 2500 km ), povodí 944 000 km2, střední roční průtok 18 000 m3/s. Pramení na západním svahu horského hřbetu Sierra Parima ve Venezuele, část toku Orinoka je hranice s Kolumbii. Orinoko tu protéká Guayanskou vysočinou a severními Andami, zde se obrací na východ a sleduje okraj vysočiny. Tichý tok Orinoka, oživuje nesčetné množství ptactva. Veletok zde dosahuje šíře 2000 – 2600 m, zúžení je jen u Ciudad Bolivar ( Angostura ) na 800m. Z levé strany přijímá jen malé přítoky, z pravé velké Rio Caura a Caroni. Vodu Orinoka uchvacuje mořský proud a unáší ji až do Karibského moře.
Orinoko objevil r. 1499 Alonzen de Ojeda, r. 1531 Diego de Ordaz plul proti proudu až 160 km do vnitrozemí. Vědecká výprava r. 1800 A. Humbold.
Čteme-li v časopisech a magazínech něco o terčovcích, máme zato, že tito živočichové žijí jenom v Amazonce a v několika jejich přítocích. Poněvadž je to pro mnohé vědce v náčrtu pohodlné, jmenují jen tyto řeky. Nelze ale pochopit, proč terčovci by neměli být k nalezení také v jiných lokalitách I když byla Amazonka pravlastí těchto ryb, pak by se přece mohly během doby, již jen ročně se opakujícími povodněmi, dále rozšířit.
Takto posuzováno, bylo by se muselo jednou hledat. Hledalo se a přišlo se že terčovci se vyskytují i v Orinoku. Zatím se vyskytuje jen lovná stanice v blízkosti Puerta Careňo, kde Rio Meta se vlévá do Orinoka. Tato malá vesnička má jen jednou týdně letecké spojení s okolním světem ( Bogota ). Poněvadž se ulovené rybky teprve v Bogotě sádkují pro přepravu, je možné, že výskyt terčovců v Orinoku ještě není tak znám i když se rybky z horní Amazonky (Leticia) dopravují také přes Bogotu.
Tímto zjištěním byla například silně otřesena teze „dolní Amazonka – hnědý terčovec“, „střední Amazonka – modrý terčovec“ a „horní Amazonka – zelený terčovec“. Mnoho ryb v Orinoku má růžový třpyt, toto ovšem nemusí být poznávacím znamením, neboť červenohnědé řečiště ovlivňuje např. barvu ryb.